Dějiny studie

Snahy poznat vlastní původ je možné předpokládat již v pravěku, neboť představy o vzniku moderního člověka jsou součástí nejstarších mýtů. Počátky moderního vědeckého studia je však možné datovat až do18.století.

Již Carl Linné postavil člověka pod druhovým označením Homo do blízkosti moderních lidoopů. V jeho monumentálním díle ovšem nešlo o blízkost danou vývojem, ale morfologickou podobností.

Zásadním impulsem k hledání lidských předků se staly práce o evoluci, které vydali Jean Baptiste Lamarck,  Alfred Russel Wallace  a Charles Darwin v 19.století. O společném předku lidoopů a lidí poprvé otevřeně napsal  Thomas Huxley  v roce 1863. Tyto myšlenky však zůstávaly ještě dlouho kontroverzní a narážely i v rámci vědecké komunity na hluboce zakořeněné náboženské představy. Ačkoliv již v této době byly známy nálezy vyhynulých zvířat i hominidů, byly všeobecně pokládány za kuriozity a postižené jedince, staré maximálně několik set let, případně za doklady života před biblickou potopu.

S postupným přijetím evoluční teorie během druhé poloviny 19.století byly již nalezené ostatky hominidů bez pochybností řazené k předkům moderního člověka. Začalo hledání kolébky lidstva v Evropě, Africe i Asii. Mezi nejznámější paleoantropology první poloviny 20.století patří Davidson Black, Eugène Dubois,  Raymond Dart  nebo manželé Mary a Louis Leakeyovi.

I přes neustálé nálezy neznámých druhů stále není fylogenezečlověka v mnoha ohledech vyřešena. Nový impuls v paleoantropologii přinesla moderní genetika a metoda molekulárních hodin. I ta má však svoje omezení, a tak četné otázky dosud zůstávají nezodpovězeny.